Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Skvělá velká deska s civilní atmosférou a opravdu silným emotivním nábojem. Přiznám se, že do debutu, který vyšel minulý rok, jsem se snažil vposlouchat několikrát, ale prostě to nějak nešlo. Určitě se jednalo o dobrou desku, v mém bezprostředním okolí to byla jedna nadšená reakce za druhou a možná i to byl důvod, proč se „For The First Time“ u mě nedokázala zabydlet. Všude kolem jí bylo jednoduše příliš mnoho. Druhá deska, rámovaná odchodem Isaaca Wooda z kapely kvůli psychickým problémům, je na tom jinak. Stalo se tak pár dní před tím, než album vyšlo. I to je důvod, proč zřejmě nikdy nebudu moci slyšet tuto desku živě. Kapela se rozhodla, že z respektu k Woodovi materiál hrát nebude.
Na jednu stranu moc hezké přátelské gesto, na druhou stranu možná i nutnost. Tato deska v mnohém svojí pocitovostí stojí právě na hlase Issca Wooda. Naprosto drtivě tu funguje chemie mezi nástroji, hlasem a emocemi, které album nese. Je to velmi civilní nahrávka, které kombinuje bluesovou bolestnost, postrock, písničkovost i indie. Celá deska působí velmi živě a intimně současně. Jen u málo desek mám tak neodbytný pocit, že jsem uprostřed kapely, která právě hraje. Tady se to podařilo. Možná díky tomu, že se opravdu spousta věcí nahrávala naživo a neodděleně.
Mnohem více prostoru tu dostávají saxofon, housle i klávesy. Právě jejich souhra a nápady pak tvoří spolu s Woodovým hlasem páteř alba. Miluji místa, kde zní samotný saxofon a vy už jen z nazvučení nástroje máte vizi, v jaké místnosti se to nahrávalo. „Ants From Up There“ má prostě neuvěřitelný zvuk, který vám kapelu přibližuje na dosah ruky. Je tu citelné chvění ruky, která se dotýká kláves nebo vede smyčec. Jednotlivé kompozice pracují s odzbrojující dávkou lidských emocí. Vlastní pochybnosti, zranitelnost a lidskou niternost dokáží přenášet s takovou samozřejmostí, otevřeností a uvěřitelností, s jakou jsem se už dlouho nesetkal. A vůbec nevadí, že se tu tématizují tak univerzální a obnošené příběhy, jako jsou neúspěšné vztahy a láska.
Nejsem si úplně jist, jak žánrově poslední desku Angličanů popsat. Je to výpravné a současně minimalistické. Originální, ale zároveň v tom slyším hrozně moc různých vlivů mých oblíbených tvůrců. Ne v tom, že by BLACK COUNTRY NEW ROAD někoho napodobovali. Jsem si jist, že reminiscence, které deska vyvolává, mnohem více vypovídají o mě, než o kapele. Vzpomínám při nich na Johnyho Cashe i GODSPEED YOU! BLACK EMPEROR, MOTORAMU nebo fenomenální desku „Enjoy Eternal Bliss“ od YNDI HALDA. A vlastně to není vůbec důležité. Důležité je to, že jde o výjimečnou desku, kterou byste si měli pořídit a pustit.
1. Intro
2. Chaos Space Marine
3. Concorde
4. Bread Song
5. Good Will Hunting
6. Haldern
7. Mark's Theme
8. The Place Where He Inserted the Blade
9. Snow Globes
10. Basketball Shoes
Diskografie
Ants From Up There (2022) For The First Time (2021)
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.